Odštěpené části duše a vnitřní sabotér

V minulém týdnu se některá sezení jasně točila okolo tématu vnitřního sabotéra a jeho vědomé uchopení přineslo znatelný posun, tak jsem si řekl, že o tom něco napíšu.

(Tento článek se pohybuje v kontextu jednoho lidského zrození. V praxi se skutečné příčiny traumat mnohdy nacházejí v hlubší karmické minulosti, člověk si je tedy při zrození již nese s sebou a do zkušeností v jeho dětství se pouze specifickým způsobem otisknou.)

Vnitřní sabotér je část lidské psyché, která člověku na jeho cestě za štěstím podkopává nohy. Asi to znáte…všechno běží, věci do sebe zapadají a najednou přijde nutkavá potřeba vyvolat konflikt, utéct nebo jiným způsobem věci pokazit. Bývá to matoucí.

Logicky je totiž každému jasné, že si pro sebe a pro naše blízké přejeme ty hezké věci a najednou přijde den, kdy v sobě jasně zaznamenáte část, která si přeje škodit, ničit a ubližovat. Našeptává Vám řešení, která vytvářejí chaos a bolest a dokonce pociťuje uspokojení, když něco nevyjde nebo když může druhému ublížit.

Kdo však ve skutečnosti tenhle vnitřní sabotér je?

Pojďme se na to podívat takhle. Skrze každého z nás proudí životní síla a nějak se projevuje. Projevovat se je přirozené. Je to tanec života.

Jako děti jsme však byli v projevu silně omezováni a toto omezování bylo často umocněno různými traumatizujícími zkušenostmi – byli jsme biti, když jsme projevovali živost, ponižováni za projevy sexuality atd. Jednoduše jsme byli vedeni k tomu, abychom byli „hodní“, což někdy bohužel znamenalo být zticha a příliš se nehýbat.

Byli jsme nuceni uvěřit věcem, které jsme svým dětským rozumem nedokázali pochopit či dokonce byly v rozporu s naší schopností intuitivně vnímat. Byli jsme také opakovaně nuceni je přijmout a tak se jednoho dne stalo, že některé z nás svět dospělých prostě zlomil.

V tom momentu se stalo něco velmi zajímavého. Abychom se již nevystavovali dalšímu nebezpečí traumatizace, museli jsme začít být „hodní“. A aby toto bylo možné, museli jsme určité aspekty své životní síly vytlačit někam pryč. Některé své části jsme museli schovat! Přišel moment vnitřního rozštěpení. Stali se z nás dva (nebo víc). Ten hodný a ten zlý. A kam si myslíte, že se ti zlí schovali? Staly se z nich stíny, právě ty stíny, které Vás v dospělosti obtěžují a podkopávají Vám nohy.

Trochu zázrak, že ano? Vnitřní sabotéry máme často tendenci vnímat jako něco špatného, čeho se potřebujeme zbavit a přitom to jsou vytlačené dětské části, které čekají na přijetí! A co víc, i my čekáme na ně! Zlobí, aby na sebe upozornily. Zlobí, abychom si všimli, že s sebou nosíme něco, co stojí za to znovuobjevit. Skrývají totiž různé důležité kvality, které nám v obvyklém potlačeném („dospělém“) stavu přirozeně chybí – nemáme s nimi kontakt.

Těmto vytlačeným kvalitám se po šamansku říká „ztracené části duše“. Jak se s nimi znovu propojit? Proces integrace si často žádá více pozornosti. Tyto zapomenuté části jsou totiž v přímém kontaktu se vzpomínkami na trauma, které je donutilo se skrýt. V procesu integrace tak není jiná cesta než toto trauma uvolnit.

Trauma má tendenci opakovat se v čase. Odtud pramení častý prožitek sabotéra jako hladové entity snažící se vyvolat situace podobné těm, které vedly k jeho vzniku. Eckhart Tolle tento jev krásně popsal svým termínem „pain body“ neboli tělo bolesti. Tělo bolesti je vytvořeno z vibrací traumatizujících zkušeností a má silný emoční náboj. Aby mohlo existovat, nadále v životě člověka vyvolává situace, které jsou mu vibračně blízké a na nich se „živí“.

Postup je stále stejný. Prvně je třeba si uvědomit, co se děje, a nutkavou tendenci zastavit. V té chvíli se objeví emoční aspekt, který celý mechanismus pohání. Prožitek je třeba vědomě procítit a přijmout. V tom spočívá léčení.

Aby mohlo být léčení úspěšné, potřebuje dospělý člověk určitou míru vnitřní stability. Je třeba mít alespoň nějaký odstup od emocí – ukotvení ve vědomí pozorovatele.

V opačném případě automaticky uvěří, že objevivší se emoce jsou skutečností odehrávající se v přítomnosti a vše se pouze zopakuje bez toho, aby proběhlo přepsání destruktivního schématu. Znovu někoho seřvete, znovu se na mol opijete, znovu něco zničíte…

(Přepis destruktivních způsobů chování, které na traumatu vyrostly, je dalším důležitým krokem jakéhokoliv léčení. Zdaleka to není jen o uvolnění emocí, ale také o tom, abychom se uměli chovat tak, aby náš život mohl vzkvétat.)

Proto je tak důležité posilování kontaktu s vědomím jako takovým. Vytváří to odstup od emocí, které jsou pouze jednou vrstvou reality. Potom je možné zažívat je čistě a už nemají sílu vtáhnout člověka do kolotoče zmatku.

(V tomto procesu může být dobrý terapeut s duchovním přesahem cennou podporou.)

Klíčem je zaměřování pozornosti na „to, co si uvědomuje“. Co si uvědomuje Vaše pocity? Zůstaňte s tím a prozkoumejte to. To je meditace.

Schopnost lidské mysli projikovat skutečnost směrem ven a utkvěle věřit tomu, že to, co vidí a vnímá je pravda, je obrovská. Proto je léčení traumatu někdy tak náročné. Aby mohlo dojít k přepisu, „léčený“ si potřebuje uvědomit, že to, co vnímá, když je sabotér aktivní, je představa (vzpomínka).

V takové chvíli může do situace vniknout více vědomí. Mohou se potom uvolnit ještě hlubší emocionální vrstvy a sabotér se postupně rozpouští. Probíhá integrace a rozštěpení životní síly mizí. Konec schizofrenie…

Překvapením potom může být zjištění, že sabotér jste byl ve skutečnosti celou dobu Vy a to, co se ho snažilo zbavit a odmítalo ho, byla mentální strategie jak být „hodný“. Strategie jak přežít, kterou jste časem začali považovat za sebe.

Osvobozující zvrat že?

Najednou tu není žádný temný stín, protože už není to, co ho očerňovalo a bojovalo s ním. To, co ve skutečnosti potřebovalo zemřít, byla mentální tendence být „hodný“.

Takové posuny jsou úměrně náročné hloubce traumatu, které člověk kdysi utrpěl a vyžadují trpělivost, citlivost, pochopení a mnohdy značné odhodlání. Momenty vnitřního sjednocení, které potom přichází, jsou však obrovským darem a lidé, kteří takovou cesty manifestují, jsou často chodícími vzory pro společnost.

Kéž nás láska a moudrost vede – naše schopnost obejmout skutečnost je mnohem větší než si myslíme. Jsme surové diamanty, které vlastním odhodláním brousíme, aby zářily pro tento svět…