Píseň matce Zemi

„…vnuknu-li svým lidem lásku k moři, takže každý z nich, veden svým srdcem, začne někam tíhnout, nepotrvá dlouho a spatříš je, jak se postupně rozrůzní podle svých tisícerých jednotlivých vlastností. Jeden bude tkát plachty, druhý se rozmáchne sekyrou a porazí v lese strom. Další bude kout hřebíky a najdou se i takoví, kteří budou pozorovat hvězdy, aby se naučili loď řídit. Vybudovat loď neznamená tkát plachty, kovat hřebíky, studovat hvězdy, nýbrž probudit lásku k moři…“ Antoine se Saint-Exupéry ~ Citadela

Citadela od Exupéryho na mě kdysi na gymnáziu dýchla asi také proto, že je o probouzení lásky a měl jsem velkou chuť s ní začít dnešní článek, neboť jsem přesvědčený, že právě o probouzení lásky v těchto intenzivních dobách jde.

Občas mi proletí hlavou, že kdybych dokázal svou lásku k Zemi a její přírodě nějak jednoduše předat ostatním, byla by ekologická krize, které jako lidstvo nyní čelíme, okamžitě u konce.

Ale tak to nefunguje a tak se dál láme chleba budoucnosti našich dětí…

Nejsem zastáncem katastrofických scénářů, ale vím, že se všichni musíme propojit a opravdu se do toho opřít. Jen probudit tu lásku. Když se totiž probudí láska, mizí zdánlivé překážky a odpory. Mizí lenost a pohodlnost. Mizí také strach a potom se stane třeba to, že farmář, který veze na porážku přes dvě stovky jehňat, to jednoho dne prostě „otočí“ a odveze je do útulku, jak jsem včera četl v jednom článku.

Jen probudit tu lásku…

Když jsem se před lety dostal na jih Kambodži a jel poprvé malou lodí na opuštěný ostrov, kde jsem měl následující rok pracovat, byl jsem tak mladý a nezralý. Na obzoru se pomalu přibližoval zelený kus země. Po chvíli bylo možné vidět vysoké stromy a liduprázdné písečné pláže. Když jsme se ještě víc přiblížili, po hladině moře k nám pronikla vůně džungle.

Vyskočil jsem z lodi a zabořil se do vlhkého písku. Téměř jsem se nemohl nadechnout. Ta záplava nádhery mě ohromila a nedokázal jsem tu spoustu vjemů najednou zpracovat. Všude byl život. Vše dýchalo zvláštní hloubku. Byl to domov.

Džungle zpívá, džungle voní, džungle s Tebou mluví.

Strávil jsem tam pět měsíců a k mému velkému překvapení se mi během té doby ani jednou nezastesklo po barech, alkoholu a všech možných lidských „vymoženostech“, kterými jsem se v těch letech „bavil“. Stal se přesný opak.

Když jsem měl někdy zůstat přes noc na pevnině, zábava turistů mi začala vadit. Zmizelo z ní to, co mi dříve dávala. Příroda si mě začala brát k sobě. Pět měsíců jsem spal v hamace, sedával v koruně stromu na pobřeží a díval se na oceán. Pět měsíců jsem běhal nahý po plážích a okolo nebyli žádní lidé.

Občas jsem šel na druhý konec ostrova. Byly tam vysoké skalní útesy, na které bylo možné vylézt. Díval jsem se potom na přírodu kolem a prostupovala mnou blaženost.

Celé se to do mě zapsalo hlouběji, než jsem si tehdy připouštěl a když jsem se vrátil do Česka, bylo to náročné. Zamiloval jsem se a prožíval jsem bolest z odloučení.

Nakonec jsem s úlevou pochopil, že i naše příroda je magická, že i
naše lesy zpívají a voní, že i naše lesy s lidmi mluví.

Vše je jedno energetické pole překrásné Gaii.

Celým mým životem se táhne linie zkušeností rozšířených stavů vědomí, v nichž vždy figuroval jeden specifický prožitek, který jsem roky nedokázal pojmenovat.

V oněch stavech byla vždy přítomná specifická energie, kterou jsem zažíval jako prastarou, vyživující a velmi láskyplnou sílu a cítil jsem, že je mezi námi vztah. Časem jsem tíhl k názoru, že jde jednoduše o aspekt principu Božské Matky.

Až na našem nedávném lázeňském pobytu v jednom slovenském městečku uprostřed divokých lesů začalo toto uvědomění vnitřně krystalizovat.

Tento prožitek tam opět zesílil a já pochopil, že ona energie je sama Země. To její pole bylo vždy přítomné a citelné, kdykoliv jsem se rozšířil ve vnímání. A jak by ne? Vždyť na ní žiju! Je všude kolem!

Mnohem jasněji mi během těch dní došlo, že Země je inteligentní živá bytost, a můj vztah s ní se stal hmatatelným a živoucím.

Způsobilo to posun v uvědomění, který se mi těžko dává do slov. Jasně…už mnoho let zpět jsem o tom mluvil. Však jsem taky prošmejdil různé ezoterické a šamanské kruhy. Opravdu jsem ale dříve vnímal Ji, která mi poskytuje životní prostor, vzduch, vodu a jídlo?

Určitě ne v tom, čím opravdu je, a určitě ne tak, jak ji vnímám nyní.

Nikdo mě – stejně jako většinu z nás – v mládí nevedl tímto směrem. Mluvili se mnou o přírodě a jak se k ní chovat – to ano – ale nikdo mi neukázal, že Země jako taková je živoucí a pokročilá bytost, s níž mám nějaký vztah ať o tom vím, nebo nevím.

A takové vrstvy zapomnění se rozpouštějí postupně. Často si myslíme, že víme, že je to přece jasné, a přitom existují další nepoznané roviny, které nás ohromí, když se dveře hlubšího poznání konečně pootevřou.

Změna přístupu k životnímu prostředí se děje především z lásky k přírodě a životu, stejně jako Exupéryho lidé staví loď z lásky k moři. Opřít své aktivity na záměru projevit lásku a respekt k Matce Zemi je mnohem lepší než stavět na boji proti zkorumpovanému systému, jehož chapadla vidíme všude kolem.

Nový svět totiž vznikne jedině skrze lásku nikoliv skrze boj.

V boji se systémem budete pouze ztrácet energii. Ale pochopte mě prosím správně. Vytvářet nový svět skrze lásku vůbec neznamená, že nenastavíte jasné hranice lžím a bezohlednosti – což koneckonců připomínám neustále.

Když pod vrstvou asfaltu vyklíčí semínko, začne jím postupně pronikat až možná vyroste strom, který původní asfalt roztrhá. Není v tom špetka boje. Semínko prostě roste. Vědomější přístup k životu proniká temnotou společnosti úplně stejně.

Rád bych, abychom si vzpomněli, že Gaia je zdrojem vědění, na který je možné se naladit a že chvíle kontaktu s ní jsou vyživujícími, mystickými zkušenostmi.

Je to opravdu vztah jako každý jiný a je potřeba o něj pečovat. Stejně jako každou ženu je potřeba ji vnímat a je potřeba jí naslouchat.

Tak jsem z lásky k životu na Zemi například objednal pytlíky z vyřazených armádních padáků a do mikrotenových sáčku už nenakupujeme. Z lásky k životu na Zemi nakupujeme potraviny od výrobců, kteří životní prostředí respektují a ze stejné lásky sázíme na naší zahradě stromy a původní keře.

Jako malý kluk jsem usínal s představami, že vlastním velký les, který je útočištěm mnoha druhům zvířat a rostlin. Dnes chápu, na co ty dětské touhy poukazovaly.

Probuď v lidech lásku k moři a postaví loď. Probuď v lidech lásku k Zemi a bude tu ráj. A jelikož vím, že tu lásku, co cítím, nemohu jen tak jednoduše předat, tak se Tě alespoň zeptám: „Uvědomuješ si svůj vztah se Zemí? Jak vyjadřuješ svou lásku k ní?“

Z vlastní zkušenosti vím, že Ti, kteří o svůj vztah s ní pečují, se celkově cítí mnohem lépe. Jak by také ne. Vždyť Ona je všude kolem.