Světlo ve tmě – Náš porodní příběh

Jak se blíží Kailiny roční narozeniny, probíhá ve mně rekapitulace celého roku od jejího zrození a hlavně vzpomínky na ten Den s velkým D.

Dozrál ve mně čas na sepsání našeho porodního příběhu.

Je čtvrtek 2.června 2016. Jsem přesně ve 40 týdnu těhotenství. Termín porodu mám 4.6. podle ultrazvuku a 11.6. oficiálně podle menstruace. Plánujeme domácí porod, pokud bude vše v pořádku. Je to pro nás naprosto přirozené rozhodnutí. Nevidíme žádný důvod mít to jinak.

Ráno se dívám do diáře a zaujme mě poznámka k datu 3.6., kde mám kromě další návštěvy u mé porodní asistentky tužkou napsáno POROD. Vzpomínám, že jsem si to poznačila na základě výpočtu podle dne početí. Vzpomínám také na mou vizi data porodu, kde jsem rozmazaně zahlédla číslici 3 a vyvodila si (nebo lépe řečeno moje mysl si vyvodila) datum 13.6., se kterým jsem byla tak pěkně spokojená.

Cítila jsem, že ještě potřebuji čas na odpočinek a na společný čas s mým mužem. Tušila jsem, že vše se s příchodem Kaily velmi změní, především jsem si zpracovávala omezení času pro sebe a pro náš vztah.

Přece jen hodně miluji klid.

Nedávno jsem ukončila sérii několika dlouhodobých individuálních setkávání z programu „Svoboda Bytí“ s mými klientkami. Netušila jsem, že budu pracovat ještě v devátém měsíci těhotenství, ale tak se prostě dělo.

A teď mám pár dní již úplné volno na dolaďování všeho, co je ještě třeba.

Dnes ještě potřebujeme zajít pro pár věcí do srubu, odkud jsme se před dvěma měsíci odstěhovali – třeba si půjčit vrtačku, abychom konečně pověsili hačku pro Kailu.

Cítím se celkem příjemně, poslední dva týdny se občas jemným stahem ozve děloha. Vím, že se již vše chystá…

Minulý týden při prohlídce u porodní asistentky se nám potvrdilo, že miminko je již níže a krásně nachystáno, takže porod může za týden až dva přijít. Plánujeme příští prohlídku na pátek 3.6. a já dodávám vtipnou poznámku, že se tedy uvidíme, buď na prohlídce nebo již u porodu. U toho sama sebe pozoruji, co to vlastně říkám.

No, vše se na hluboké rovině již ví…

Kaila se v děloze nachystala a klesla níže u našeho partnerského rituálu před cca dvěma týdny, kdy jsme ji vědomě vyslali informaci, že je zde vítána, že ji čeká láskyplný prostor v našem životě. Okamžitě reagovala. Byla velmi komunikativní a laskavá již v bříšku.

Vyřizujeme, nakupujeme. Všímám si, že mám silnější výtok, ale nevěnuji tomu moc pozornosti. Odpoledne se vracíme domů. Nammo věší hačku a já si balím poslední věci do tašky do porodnice. Kdyby to náhodou bylo nutné, ať mám vše po ruce.

Nebyla jsem schopná se k tomu dokopat celý měsíc, protože je to čistě otázka rozumu. V celé mé bytosti je mi jasné, že budu rodit doma. Říkam si pro sebe, už je to teda asi blízko, ale vůbec si nepřipouštím, že by to tak doopravdy bylo. Touha odpočívat je silnější a přebíjí mou intuici.

Můj muž Nammo medituje na terase a za chvíli říká, že se do srubu ještě jednou otočí a vrátí půjčenou vrtačku. Namítám, že ji chtěl vrátit až druhý den. Odpovídá, že má silný pocit, že to má raději udělat už dnes. Během meditace prý zaznamenal silnou vlnu energie a říká, že když do zítra porodím, nebude moct nikam jezdit. Já se směju, že to teda pochybuji. No, tušení měl správné.

Brzy je zpět. Pokračuji v úklidu a třídění věcí. Užíváme si společného času a večera.

Mám chuť na čaj z maliníku a dávám si silný šálek před spaním. Silně pociťuji ducha této rostliny. Maliník změkčuje porodní cesty a připravuje je tak na porod.

Před 23 hodinou uleháme do postele. Chystám se usnout, když mě najednou vzbudí vlnka v děloze – jako před silnou menstruací. Říkám si : „Aha, děloha se zase ozývá. Připravuje se a cvičí si stahy.“ Kaila je v pohybu jako většinou v tento čas. Jednou mě kopne, podruhé cítím, že má škytavku. Pak se to uklidní. Zavírám oči se slastným pocitem únavy a radostí, že jsem v posteli a můžu jít do snové říše.

Znovu usínám a vtom přichází další vlnka. Vyvalím oči ve tmě. Cítím vzrušení. Vnímám, že je to jiné než předešlé týdny. Okamžitě naskočí moje mysl a říká mi : „To ne, já jsem úplně unavená. Já chci spát! Já chci spát!“ Cítím silnou touhu po spánku. Celkově je ve mně odpor rodit v noci a už vůbec ne tuto noc!

Snažím se ještě několikrát usnout s rozhodnutím, že se porod ještě nekoná, ale už se mi to nepodaří. Vlnky přichází nepravidelně, ale nedovolí mi již upadnout do spánku.

Naladím se na Kailu a najednou slyším : „Maminko, já jsem připravená. Porod začal.“

Střídavě polehávám a procházím se po bytě. Vnímám noční atmosféru a všudypřítomné ticho. V hloubi své duše cítím klid a radost. Obracím pozornost také ke svým průvodcům a k Zemi. Cítím její sílu, mohutnou divokou sílu a spojení s ní. Spojení s ženskou prasilou.

Ve tři hodiny ráno se probouzí Nammo. Říkám mu, co se děje a on klidným hlasem prohlašuje, že to přeci říkal, že budu dnes rodit a že je to tady. Odchází do kuchyně upéct slíbený perník. Opřená o zeď se směju, že se zbláznil, že to jsou jenom poslíčky. Stále tomu v nějaké části mé bytosti nemohu uvěřit. Připadá mi to celkem zábavné, chvílemi až orgasmické a tranzovní. V kombinaci s únavou se cítím trochu jako na marihuaně.

Zároveň cítím nepopsatelné vzrušení a velmi magickou atmosféru.

Polehávám a pozoruji, co se bude dít. Postupně vnímám, jak se nořím ještě hlouběji do sebe. Kontrakce si berou stále více mé pozornosti a začínám prodýchávat. Říkám nahlas : „Tak jestli je toto porod, tak to je celkem pohodička.“ To ještě netuším co bude za hodinu.

Píšu naší porodní asistence smsku, že se již přeci jen něco děje. Ať je v obraze. Říkám si, že pravděpodobně spí a smsku neuslyší. Až se to víc rozběhne, budeme muset volat.

Nammo dal perník do trouby, vrací se ke mně a mě přechází smích. Kontrakce jsou pravidelnější a zesilují. Nejsem už schopná chodit, ležím na posteli a už hodně prodýchávám každou kontrakci. Vnímám Namma kolem sebe, ale jsem hluboce ponořená v sobě.

V pět ráno mu říkám ať volá naší porodní asistence, že porod je už rozběhnutý. Nammo volá a domlouvá se s ní, že ona pomalu vyrazí. U prvorodiček se říká, že málokdy odhadnou čas porodu, volají příliš brzy a tak si dává na čas.

Nammo mi napouští vanu, zapaluje svíčky a do aromalampy dává růžové geranium. Jdu se ponořit do vody, ale není mi tam pohodlně. Potřebovala bych tak třikrát větší vanu! A porodní bazének má PA u sebe. Vylézám zpátky do sucha a lehám si na bok opět na postel. Kontrakce začínají být opravdu silné a nemohu nic než vydávat silné zvuky, které se dějí samy.

Říkám Nammovi ať volá porodní asistence, že ji budu brzy potřebovat. Má to k nám hodinu a já cítím, že je to rychlé. Odpovídá, že za chvilku vyrazí.

Ležím na posteli a cítím obrovský tlak na konečník. Mám pocit že prasknu. Je to obrovská síla a mám v sobě pochybnosti, že se do porodních cest Kaila vůbec vejde. S každou kontrakcí mé tělo už spontánně tlačí. V těle cítím odpor vůči tomu tlaku. Vnímám, že se tomu bráním. Mám obavu, že mně to roztrhne na několik malých kousků. Jsem naprosto tady a teď. Jenom já, dech, tělo, Kaila a přítomnost.

Přichází další velká vlna a já se vědomě rozhoduji se jí otevřít. Praská mi plodová voda. Volám na Namma, který je v té chvíli vedle v kuchyni, aby přišel. Je to hrozně silné. Vnímám různé pocity, které se ve mně odehrávají. Střídá se sténání, pláč, klid a ticho.

Nammo volá porodní asistence a oznamuje ji, že praskla plodová voda. Je už na cestě a prý na to šlápne. Je kolem 6 hodiny ráno.

U toho všeho si stále uvědomuji svoji bytost, vědomí pozorovatele a světlo z něho jdoucí. Slyším Namma jak mi jemným hlasem dokola opakuje, že je vše v pořádku. Snažím se tomu uvěřit. Už bych tak potřebovala mít porodní asistentku vedle sebe, aby mi to také potvrdila.

Nořím se vědomě do svých pocitů. Cítím strach a vidím, že je to strach ze smrti. Rozhoduji se podívat se mu do očí – velkých tmavých očí. Pronikám skrze něj do odevzdání a uvolnění, do světla esence. Já jsem to světlo!

Otevřela jsem se celému procesu. Tělo již není v odporu vůči vlnám kontrakcí a já cítím jak se na nich vozím. S nimi a na nich jako když se ocitnete v oceánu s obrovskými vlnami, rozhodnete se vzít surf a začnete je sjíždět. Totální adrenalin! A obrovská úleva, že můžu. Nemusím jít proti tomu. Není to pro mě nebezpečné.

Odevzdávám se ti živote. Důvěřuji Ti živote. Důvěřuji ti mé milované tělo. Důveřuji ti mé milované dítě.

A mé tělo začíná velmi silně tlačit. Kaila se už jasnou rychlostí blíží do tohoto světa. Jsem plně ponořená v procesu a odevzdaná proudu gravitace matky Země. Neuvěřitelný tlak. To se nedá snad k ničemu přirovnat.

Při tlačení vydávám hluboký křik. Nechápu, kde se to ve mně bere. Je to křik z největších hlubin oceánu.

Potřebuji se přemístit dolů na zem. Klekám si na kolena a opírám se o postel. Nammo vše připravil a pomáhá mi. Jo, to je ono! To je teď ta správná poloha. Opřená rukama a hlavou o postel mohu v pauzách odpočívat. Tělo zalité potem a v třesu z té síly. Nejsem už schopná komunikovat. Veškerou energii sbírám a soustředím do sebe.

Přichází mohutnější a mohutnější vlny a já křičím jako lev. Hlavička se přiblížila k hrázi. Nammo je u mě celý rozrušený, že už ji vidí. Nahřívá mi hráz. Najednou zvoní telefon. Porodní asistenka je dole před domem. Nammo jí hází klíče a křičí z balkónu, že už se tlačí hlavička ven. PA rychle běží do schodů.

Je asi za deset sedm. Přicházejí oba ke mně. Slyším její klidný hlas. Uff, to se mi ulevilo, že už je u mě. Jsem totálně v tranzu. Nejsem schopná ji ani pozdravit.

S další kontrakcí hlavička vykoukne a ještě se schová. V pauze odpočívám, dýchám a soustředím síly.

Další vlna a hlavička je venku. Trochu si u toho ponadávám.

PA povídá, že se Kaila různě šklebí. Nammo je v emocích vzrušení a dojetí. PA se ho ptá, jestli chytí hlavičku, a on souhlasí.

S další vlnou se snažím pořádně zatlačit. Tělíčko zatím zůstává uvnitř. „Ještě chvíli kočičko,“ podporuje mě Nammo. Kaila má ruku nataženou nahoru, tak musím zabrat. S další mohutnou vlnou vyplouvá Kaila na tento svět do tatínkových dlaní. Je 7 hodin ráno.

Je krásně růžovoučká. Otáčím se a beru si ji do rukou. Vítáme ji s pláčem a smíchem.

„Vítej na Zemi milovaná Kailo Marie. Vítej na Zemi Lásko. Vítej v našem životě. Jsi tak krásná, ty jsi tak krásná!“

Moje tělo se nekontrolovaně třese a já jsem naprosto šťastná, že to mám za sebou a že je Kaila v pořádku. Děkuji Bohu, že to byla taková rychlost. Splnilo se moje přání porodit do tří hodin od začátku silnějších kontrakcí. Děkuji také Kaile, že mně vyslyšela.

Opírám se o postel s Kailinkou na rukou a prodýchávám vše, co se právě odehrálo. Za chvíli mne PA vyzve abych si dřepla, jestli chci, aby mohla vyjít placenta ven. Udělám to a placenta lehoučce vyplouvá. Necháváme ji připojenou ke Kaile až do večera, kdy ji Nammo přestřihne. PA mně kontroluje. Nejsem vůbec poraněná, žádné velké krvácení. Cítím úlevu.

V průběhu těhotenství se mi ukazoval strach z vykrvácení a opakovaně jsem ho přijímala a transformovala. Sídlí v kolektivním vědomí žen jako jeden z velkých archetypálních strachů. Jelikož vnímám tyto úrovně, mohla jsem tam poslat přijetí a proměnu skrze své těhotenství.

Vnímám, jak se zúročily všechny mé přípravy a práce na sobě v průběhu těhotenství. Jsem vděčná.

Dnes nabízím tuto podporu dalším těhotným ženám v programu „Světlo k Porodu“.

Přesouváme se všichni tři na postel a užíváme si tento magický moment. Cítíme obrovskou Lásku a dojetí.

Zanedlouho dostávám koktejl z placenty. Moc si ho užívám. Tělo se mi stále třese, nepoznávám ho. Jako by se měnilo v něco nového. Všude vidím motýlí křídla a cítím andělské hlazení a oslavu. Ano, proměna je zde.

Kailu mám na bříšku a ona si za chvilinku sama najde prso a přisaje se. „To je teda chytré miminko“, říká PA.

Muže mám vedle sebe v láskyplném objetí. Vše je naprosto v pořádku a nová kapitola života právě začala. Jsme plní vděčnosti a děkujeme za tento dar – zázračný a přitom tak přirozený.

Přišla k nám hvězda a otevřela nové úrovně Lásky.

Milujeme Tě a budeme Ti oporou na této dobrodružné výpravě s názvem „Život na Zemi“.